Řekni proč - II. Něco je špatně

kapitola II. Něco je špatně


Nejeli dlouho, byli pořád v centru města. Přesto se jednalo spíše o jeho okraj, kde se místo obchodů, restaurací a klubů vyskytovaly několikapatrové domy určené k bydlení. Moc lidí se kolem nepohybovalo a ulice v níž zastavili, byla tak úzká, že by se do ní nevešlo více než jedno auto.
Adrian v autě zůstal sedět tak dlouho, dokud se Kvido nesebral a nešel mu otevřít dveře. Ten přitom samozřejmě nezapomněl řidiči podotknout, jak moc je tenhle blonďák otravný, načež se na něj tenhle otravný blonďák se značnou samolibostí usmál.
Adrian se rozhlédl, žádné nápovědy, kde by mohli být, však neviděl. Víc se zachumlal do červené mikiny a otočil se na Kvida. Auto zatím odjelo.
„Tak už mi řekneš, kde jsme a co tu děláme?“
Nebylo překvapením, že Kvido neodpověděl. Pouze se zašklebil a vydal se k jedněm z hlavních dveří. Adrian rychle přicupital za ním. Ve dvě ráno by uprostřed naprosto cizího prostředí nechtěl zůstat sám. Nestihl si všimnout, na který zvonek Kvido zazvonil, přišel až ve chvíli, kdy se z malé krabičky ozvalo zapraskání.
„No?“
„To jsme my,“ řekl Kvido prostě. Když zámek začal bzučet, strčením dveře otevřel a dokonce je přidržel tak, aby Adrian mohl vstoupit jako první.



I kdyby nevnímal hromadu lidí na tanečním parketu, hrnoucí se k baru nebo sedící v boxech, pochyboval, že by se mu na podobném místě kdy mohlo zalíbit. Na jeho vkus tu bylo až přespříliš hluku, nejen od zdejších návštěvníků, ale i z úst zpěváka na podiu, jehož hlas se linul z obrovských krabic rozestavěných kolem. Bílá světla se zběsile střídala s barevnými a ačkoliv jich tu bylo tolik, že by je jen tak nespočítal, všude vládlo šero. I přes spuštěnou klimatizaci byl vzduch vydýchaný a horký a způsoboval, že se mu brzy začal hábit nepříjemně přilepovat k tělu. Nikomu jinému podobné věci ale zjevně nevadily.
Přesto byl přesvědčený, že osoba, pro kterou sem přišel, tu musí trpět. Protože ten člověk, takového jakého znal a jak si ho pamatoval, nesnášel všechno, co bylo tak přízemní, u čeho se dokázala bavit většina a především, co bylo tak mudlovské.
Popravdě očekával, že se k němu bude stahovat pozornost, všetečné pohledy... jenomže ve skutečnosti se na něj nedíval téměř nikdo. Jakoby snad zdejší lidi nezajímalo, že sem přišel někdo tak odlišný, tak nezapadající. Ztrácel se v davu společně s ostatními.
Po chvíli se mu podařilo dostat k baru. Pár lidí se na něj zezadu tlačilo a pokoušelo se ho předběhnout, ale on si jich nevšímal. Místo toho si prohlédl lidi za barem. Celkem tu stáli tři barmani. Dvě dívky a kluk. Ani jeden nevypadal na více než dvacet - pěta dvacet let. Mladík měl na sobě pouze džíny a zástěru a zrovna si od jedné dámy nechával slízávat červený sirup z předloktí. Dívky si k minisukním vzaly bílé, prakticky průhledné triko se jménem baru na prsou a pozornosti se jim tudíž nedostávalo o nic méně.
A byla tu ještě jedna dívka. Ta sice zákazníky obsluhovala taktéž, avšak kvůli jejímu oblečení, značně uvolnějšímu přístupu a faktu, že jí každý druhý očividně znal a zval na panáka, se zdálo, že tu zřejmě zastupuje funkci přirovnatelnou k vedoucí.
„Tak co to bude?“ podívala se na něj jedna z těch dvou stejně oblečených dívčin. Prsa se jí pohybovala ze strany na stranu, jak jednou rukou ve vzduchu třepotala se shakerem a druhou zatím nalévala do tří skleniček modrý sirup.
„Ona je váš šéf nebo něco podobného?“ Zaměřil se očima na zmiňovanou dívku.
Blondýnka se po tom směru otočila. „Ona?“ zahučela ne příliš nadšeně a ze shakeru začala do sklenic přilévat rudou tekutinu.. „Myslí si to. Musíte tu být prvně, když ji neznáte, má nás všechny na starosti. Díky!“ usmála se na lidi postávající vedle něho, když s nimi vyměnila koktejly za několik bankovek. Po té se znova obrátila k němu: „Je celkem fajn, jen si občas hraje na Stalina. Jmenuje se Lucy. A já jsem Amanda,“ usmála se tentokrát na něj.
„Zavolejte mi ji.“
Amanda pozvedla obočí, bez jediného protestu se však vydala k druhé dívce. Něco jí řekla, načež se směrem k němu obě zadívaly. Byl celkem vděčný, že ona šéfová nic zbytečně neprotahovala a přišla k němu prakticky ihned.
„Máte nějaký problém?“ usmála se.
„Dalo by se říct...“ přikývl a naklonil se k ní o něco blíže. Ne o moc, aby se nemusel dotýkat pultu, na který každý kolem sahal. „Slyšel jsem, že to tu máte na starost. Očekávám tedy, že tu jistě máte určitý přehled. O zaměstnancích.“
Přesně jako předtím Amanda, pozvedla obočí i teď Lucy. „Já tohle nevyjednávám. Musíte za Nickem. K němu do kanceláře se dostane přes -“
„Zjevně mi nerozumíte,“ přerušil hnědovlásku chladně. „Někoho tu hledám.“



Yaxaverův byt byl velice slušně zařízený. Byl neuvěřitelně prostorný, vybavený moderním nábytkem, na stěnách visely obrazy... Z toho místa vyloženě křičely peníze, které majitel evidentně nepostrádal. Na každém kroku jste naráželi na něco příšerně cenného, takže jste museli neustále dávat pozor, abyste něco nezničili, ale o to víc se tu Adrianovi líbilo.
Hned v první minutě ho Kvido usadil na semišový gauč a se slovy ničeho se nedotýkej a ani se nehni společně s Yaxem odešel do vedlejšího pokoje. Adrian ale přece nikdy nedělal to, co mu ostatní řekli. Vlastně se vždycky pokoušel o pravý opak. Sice správně měl Kvida následovat a poslouchat všechny ty jeho žvásty slovo od slova, na druhou stranu mu ale Kvido neměl co rozkazovat, to spíš právě Adrian by měl být tím, který druhému nařizuje. Vydělával přece víc a Kvido byl označován za jeho asistenta.
Tedy správně to byl asistent Nicolase, ale to přece bylo prakticky jedno a totéž...

Bylo rozhodnuto. Prohlídne si to tu.

Kvidův zrak se již po několikáté stočil na plakát nalepený na stěně zobrazující obrovskou jehlu v nadživotní velikosti. Při představě, že by se mu něco podobného mělo více než tisíckrát zabodnout do těla jen proto, aby se mu na kůži vytvořil obrázek, jenž by jinak mohl získat i bezbolestně, se mu malinko zvedl žaludek.
Nikdy by do Adriana neřekl a zároveň ho za to také obdivoval, že tuto zkušenost prožil sám, dobrovolně a ke všemu v takové míře. Být na jeho místě, nikdy by se toho pak nechtěl vzdát. Už jen proto aby mohl navždy ukazovat sobě i ostatním, jak moc musel být statečný, když proceduru jeho výroby absolvoval.
„Při tý velikosti by to Alexandritovým laserem bylo asi tak...“ Yax přemýšlivě pokrčil rameny, „šest až sedm sezení, každý po dvou týdnech. Erbiovej výbrus ho to sice zbaví napoprví, ale zas je tu velká možnost, že potom bude mít jizvu.“
„Ta je ale i u toho Alexandrovitýho, ne?“ zamračil se Kvido a jen stěží dokázal přetáhnout pohled z plakátu na dredatého muže před sebou. V pokoji byla rozsvícená pouze lampička na pracovním stole a Yax s černýma očima, kroužkem ve rtu a bradkou pod jejím světlem vypadal téměř děsivě.
„Jasně, vždycky tu je nějaký to riziko, ale u tohohle mnohem menší. Erbijka ti jede až hluboko pod kůži, doslova ti ji úplně rozbrousí a tobě to pak natýká,“ zorničky se mu samým vzrušením rozšiřovaly. Tohle pro něj očividně bylo to pravé téma k hovoru. „Daleko víc než u obyčejnýho Alexandrovce. Alexandritový laser ti brusí jen ty vrchní části kůže, proto se musí jít víckrát. Je to oblíbenější, protože to tolik potom nebolí.“
„Mně je naprosto fuk, jestli ho to bude bolet nebo ne,“ přerušil ho Kvido, když se zdálo, že se Yaxaver nadechuje k dalšímu velmi zajímavému vyprávění na téma plastické chirurgie. „Klidně si ho při tom pověs na skřipec, co mě zajímá, je cena.“
Yax opět pokrčil rameny a začal si cosi zapisovat do sešítku na stole. „Záleží, jak se mu to bude hojit. Pro tebe – svýho nejmilejšího kámoše,“ podíval se na něj s úšklebkem, „mám ale samozřejmě určitou slevu.“
Kvido mu úsměv ani náznakem neoplatil. „Kolik?“
Yaxaver se opět sklonil ke svému sešítku. „Odhadem takových... dva až tři za každý sezení.“
Oddechl si. Popravdě přemýšlel nad mnohem větší sumou. Spíš pro sebe, než aby se chtěl ujišťovat, se zeptal: „Stovek.“
„Tisíc,“ opravil ho Yax laxně.
„COŽE?!“
Z vedlejší místnosti se v tu samou chvíli ozvala tříštivá rána společně se zapištěním dosahujícím neuvěřitelné frekvence. Kvido i Yax do obývacího pokoje vyloženě vtrhli.

Adrian byl schovaný za konferenčním stolkem, hrbil se na zemi a jediné, co z něho vyčuhovalo, byl zadek narvaný ve značkových džínách.
„Sakra, Adriane,“ zavrčel Kvido a třebaže by se nejraději někam zahrabal do květináče, jen aby se nemusel jít podívat, co ten neřád zase provedl, stolek obešel. Při pohlednu na něj však vytřeštil oči a k chlapci, který se tvářil jak hromádka neštěstí, si přiklekl.
Adrianovi zprvu nedělalo žádný problém počínat si, jak nejtišeji dokázal. Pohovka byla zřejmě nová, takže při zvedání ani trochu nezavrzala, a jeho následující kroky byly utišeny v měkoučkém koberci. Chvíli se mu dařilo všechno si v klidu a bez zranění osahat, ale jakmile se dostal ke skleněným zvířátkům, špatně odhadl křehkost jedné žirafy a ta se mu pak doslova rozsypala v prstech. Na rukou se mu nyní hrnula krev, jak se mu desítky střípků zabodávaly do kůže.
Adrian ovšem nebrečel, ani nefňukal, jak by to od něj Kvido očekával. V největší rychlosti se naopak snažil pomocí časopisu, který sebral z pečlivě naskládaného komínku vedle sebe, smetat povalující se střepy na jednu hromádku a předstíral, že se absolutně nic nestalo.
„Co se rozbilo?“ zeptal se Yax. Vzhledem ke klidnému tónu hlasu se zdálo, že byl zřejmě na podobné příhody zvyklý. Aby taky ne, když si přímo doprostřed místnosti strká půlmetrové skleněné žirafy.
I přes svůj tázavý pohled Kvido dokázal starostlivě pokřivit tvář. Nemuseli však čekat, až odpoví Adrian, jelikož to bylo zjevné..
„Asi to byla... křišťálová žirafa.“ Mezi dva prsty opatrně chytil půlku zvířecí hlavy, které se nějakým zázrakem udržel i kousek krku. „A pak taky naše hvězdička.“
Adrian si pro sebe sotva slyšitelně zaúpěl, pohled k podlaze, kde ležel zakrvácený časopis i jeho ruce. Jakmile Yax za stolek nahlédl, nad nebohým chlapcem zasyčel. Se slovy - přinesu lékarničku - pak opustil místnost.
„Já ti říkal, ať na nic nesaháš,“ zašeptal Kvido, když bral blonďákovy dlaně do svých. Zvonil mu mobil, ale k Adrianovu překvapení si toho nevšímal
Adrian pohodil hlavou jako kobylka, až mu vlasy zastrčené za ucho spadaly do obličeje. „Jakoby mě snad kdy zajímalo, co říkáš zrovna ty.“



Lucy si mobil zastrčila zpět do kapsy a s tichým nezvedá to natáhla ruku po konvici s čerstvě uvařeným čajem.
„Takže vy jste jeho...“ Schválně nechala větu nedokončenou, zatímco mu do hrníčku nalévala čaj až po okraj. Trvalo jí nejméně pět minut, než se jí podařilo nějaký najít a to ho ke všemu nakonec vyštrachala z Kvidovy zásuvky. Co se týkalo koktejlů a drinků, byla jedna z nejlepších, ale jakmile se jednalo o uvaření čaje, nevěděla kam a na jak dlouho se co strká. Navíc tenhle byl evidentně drahý, takže ji Kvido nejspíš zabije, až zjistí, že všechen jeho zbytek vypotřebovala. Nebo si alespoň myslela, že je drahý, jelikož jeho odstín byl sytě brčálový a ona si drahý čaj nepředstavovala jinak než s právě touhle barvou.
„Kmotr,“ doplnil ji. Za hrnek před sebou neprojevil sebemenší druh vděčnosti a po ochutnání se k němu dokonce i přestal tvářit veškerak přátelsky. Spíš se zdálo, že by si podobnou břečkou nezalil doma ani kytky.
Lucy si do svého hrníčku nalila navíc i nemalé množství rumu. „Kmotr,“ zopakovala se značně nervózním úsměvem, „to je... hezké.“
„Nerozumím, co přesně vám na tom přijde tak hezké,“ odvětil suše. „Jedná se o běžný katolický zvyk.“
Zvednuté koutky jí na ústech zmrzly.
Ten člověk byl divný. Nejenže divně vypadal, skoro nikdo, kdo vešel do tohohle klubu, nevypadal tak docela normálně, ale on... byl divný. Divně mluvil, divně gestikuloval, divně se hýbal, divně ji pozoroval. Jako by snad byl nějaký šlechtic, baron nebo dokonce princ a do podobného lokálu se dostal jen z čiré nutnosti. Kdyby jí ta představa nepřipadala tolik absurdní, nebo kdyby jí bylo o patnáct let méně, nejspíš by si dokonce myslela, že musí patřit k nějakému rodu upírů.
Nevědomky se při té myšlence odsunula i se židlí pár čísel od něj.
„A co přesně mu chcete?“ vysoukala ze sebe nakonec. Ve skutečnosti ji vůbec nezajímalo, co tenhle člověk může jejich Adrianovi chtít, ani jestli byl jeho pravý kmotr. Ze všeho nejvíc ho chtěla mít co nejrychleji z krku. V duchu proklínala Kvida za to, že snad poprvé v životě ignoroval svůj mobil, proklínala Adriana, že ten svůj má naopak pořád vypnutý, modlila se, aby se ten muž před ní zvedl, upustil od toho, kvůli čemu přišel, a zase okamžitě odešel, a doufala, že kdyby se jí s ním podařilo navázat rozhovor, čas uteče podstatně rychleji. Ničemu to nepomohlo.
„Říkal jsem, že se jedná o soukromé důvody.“
Lucy odolávala chuti zakřičet, ať ji někdo laskavě zabije hned, opět si vytáhla mobil a začala vytáčet Kvidovo číslo. Nyní ale jako na potvoru měl Kvido ten svůj evidentně vypnutý. Číslo bylo nedostupné.



Yaxaver byl doktor. Chirurg. Sice se zaměřením na plastickou chirurgii, ale doktor to byl. Proto netrvalo dlouho a Adrian nad jeho velice šetrným způsobem ošetřování ublíženě kníkal. Naštěstí si nezpůsobil hlubší zranění, takže se žádné zašívání nekonalo, a veškeré střípky se Yaxovi podařilo z kůže odstranit. Zřejmě ale nebyl jediný, kdo si na návštěvě v tomto bytě potřeboval vše osahat a podle Yaxových slov žirafa musela být strašně špinavá a zapatlaná a že použijí desinfekci.
Při její aplikaci už však Adrianovi, který se dosud držel poměrně statečně, zcela nestatečně vytryskly slzy. Rychle skláněl hlavu tak, aby Kvido nic nezahlédl. Otočil se k němu zády a snažil si je nenápadně setřít do rukávu. Přičemž nad působením kysličníku zatínal bolestí zuby. Kvido si slz samozřejmě všiml, ale uznal za vhodné si poznámku o citlivých holčičkách nechat pro sebe. Yax je uklidňoval, že ačkoliv skleněný savec stál dva tisíce liber a běžně není vůbec k dostání, stejně se mu už nějakou dobu nelíbil a tak náhradu požadovat nebude. Přičemž nezapomněl dodat, že i tak mu dají docela slušné peníze za to laserové odstranění tetování.
Adrianovi pár vteřin trvalo, než mu došel význam jeho slov. Poté sebou trhl, představil si obří laser podobný tomu, jaký viděl ve sci-fi filmu, na kterém byl s Darlin v kině, následně začal hysterčit, že on si nic odstraňovat nebude, ani kdyby k té hadí lebce přes noc vyrostlo srdce s nápisem miluji Kvida, a nakonec vztekle strkal do zrzka lokty, proč mu o tom nemohl říct předem, že by tak měl alespoň šanci utéct okýnkem na záchodech.
„Nebude ti to dělat dneska,“ snažil se ho Kvido uklidnit, zatímco se ostrým ranám úspěšně vyhýbal.
„Nebude mi to dělat vůbec!“ rozčilovala se hvězdička. S trvdým útokem musela na chvíli přestat, jakmile ji Yax chytil za packy a začal jí je ovazovat obinadlem.
„Dám ti ještě jeden. Zítra požádej někoho, aby ti to převázal a tohle ti zatím vypral,“ radil doktor. „A další den ti to s tím znovu převázal, nejméně dvakrát. Několik dní asi budeš mít trochu citlivější stisk, doporučuju ti se ničeho nedotýkat nejmíň tejden. Potom uvidíš sám. To nejhorší se může hojit i čtrnáct dní“
„Čtrnáct dní?“ Adrian se vyděšeně otočil na Kvida, který se tvářil neméně zaraženě a nadšeně. „Ale já tak dlouho nemůžu nechat práce, vždyť... musím platit nájem a... účty. A jídlo. Čokoládu a...“ zoufale protáhl obličej, „karamel. A s Darlin navíc máme výročí a já ji chtěl ještě něco koupit!“ Popravdě měl v bance něco málo už nasysleno, na to však nehodlal sáhnout do doby, než se ožení a založí si rodinu.
„Nezakazuju ti chodit do práce. Jen říkám, že pro příští dva týdny by ti jakákoliv aktivita související s tvejma rukama mohla být poměrně nepříjemná. A uznej, že by to nevypadalo zrovna esteticky nejlíp, kdyby se ti přitom z rukou začala řinout krev.“
Kvidovi vytanul na mysl telefonát, který před malou chvíli vedl s Nickem. Eisvogelovi se změna plánu přirozeně nelíbila, ale po slibu, že v domluvený večer dostane dvě z nejlepších dívek a Adriana pak o pár dní později, se uklidnil. Další přesunutí schůzky je však již bude stát mnohem více, protože ačkoliv podnik vydělával hromady peněz, nemohli si dovolit přijít o jednoho z německých sponzorů. Právě díky Němcům se tenhle bar vyšplhal tam, kde dnes byl.
„Zatraceně, Adriane!“ Kvido vztekle kopl do koše na prádlo. „Ty posereš všechno, co se dá!“
Sotva co z koupelny odešel, se mu rozdrnčel mobil.



Neubránila se tichému zajásání, když jí Kvido po dvacátém osmém pokusu hovor konečně přijal. „No sláva! Proboha, co se stalo, že to nezvedáš? Kvido, musíte sem hned přijet.“
„Cože?“ Kvidův hlas zněl podrážděně.
„Jsi snad ještě s Adrianem, ne? Hele, nemůžu to moc vysvětlovat,“ těkla očima k muži, který si právě znechuceně prohlížel zčernalou skvrnu na zemi. Nepřál si, nebo jí spíš výslovně zakázal, aby o něm do telefonu cokoliv řekla. Prý chce svého kmotřence překvapit. „Ale musíte se prostě hned vrátit. Hned,“ zdůraznila, „je to naléhavý.“
„Co se stalo?“ Utrápeně si pozvdechl.
„Kvido, bráško... prosím,“ obrátila se k muži zády. Tentokrát se totiž pohledem zaměřil na ni a nebylo to zrovna dvakrát příjemné. „Neptej se a prostě sem Adriana přivez. Někdo... někdo tu na něj čeká.“
„Ta jeho kočička, co? Já bych ale neřek, že si zrovna teď podobnou zábavu zaslouží.“
„Kočičkou bych to zrovna nenazvala,“ zašeptala a doufala, že to onen muž nezaslechl nebo že si to přinejmenším vysvětlil jinak. „Je jedno, kdo to je. Stojí teď vedle tebe?“
„Ne. Je s Yaxaverem zavřenej v koupelně. Zničil křišťálovou žirafu za dva litry a strašně se pořezal. Prej teď nebude moct dva tejdny pracovat.“
„Cože?!“ Úplně zapomněla, že vlastně šeptá, a danou otázku zakřičela. „Je to vážný? Jak dva tejdny nepracovat? Šil mu snad něco? Co obličej, má něco s obličejem?“
„Je to v pohodě, zranil si jen ruce. Spíš by ses ale měla bát o mě, protože až tohle Nick zjistí, zabije mě. Mám na něj dávat pozor, jenže sotva ho pustím z očí, dělá si, co chce. Něco musí být špatně, karma nebo blbý ovzduší. Hned ráno jsem ti říkal, že bude špatnej den! Neměl jsem vůbec vstávat z postele. Nejdřív ten cucflek a teď tohle. Navíc ječí, že si to tetování neodstraní.“
Dech se jí výrazně zklidnil. Přítele měla ráda a nikdy by si nepřála, aby se mu cokoliv stalo. „Však on povolí, uvidíš,“ snažila se uklidnit i Kvida. „Všechno bude dobrý. Nějak se to Nickovi vysvětlí, Adrian bude mít dva týdny dovolenou a ty se zatím budeš moct věnovat i někomu jinýmu než jemu. Třeba mně,“ dodala polohlasně.
I na druhé straně se vzduch značně pročistil. „To by bylo fajn... Máš pravdu. Všechno bude fajn. Nick bude sice vyšilovat, ale kdy taky ne?“
Usmála se. Chvíli mlčela a poslouchala jen Kvidův dech, ale když si muž vedle ní hlasitě odkašlal, vzpamatovala se. „A přijedete sem teda?“
„Jo, myslím, že by to šlo. Zavolám Mickiemu, ať přijede dřív. Do půl hodiny tam budeme.“
„Díky,“ oddechla si a hovor ukončila. Byla tak ráda, že se muže sedícího na pohovce zbaví, že se s Kvidem i zapomněla rozloučit.



Kvido si zaraženě odtáhl mobil od ucha, aby následně vytočil další číslo.
Jakmile vše bylo zařízené, vrátil se zpět do koupelny, kde Yax zatím vysvětloval průběh onoho odstranění. Adrian byl již zjevně v pohodě. Dokonce se i culil a zdálo se, že dát si pryč ono tetování najednou považuje i za docela dobrý nápad.
Kvido, kterému se po rozhovoru s Lucy značně zlepšila nálada, se rozhodl na chlapce nezlobit. Naopak se mu nějakým zázrakem podařilo v kapse vyštrachat jeden karamelový bonbón a s předstíranou neochotou ho pak hvězdičce věnoval. A kvůli jejím bolavým ručičkám i vložil přímo do úst.

Na to, kam zas jedou tentokrát, přirozeně neodpověděl. Zato si chlapce dovolil cestou autem a pak i tou následující z podzemní garáže šimrat, lechtat a pošťuchovat. Adrian vřískal, nadával, válel se po zadních sedadlech sem a tam, házel vražedné pohledy a prskal a mečel smíchy do té doby, dokud nevešli do místnosti za barem.
Tam se pak při pohledu na muže před sebou Adrian zarazil. A Dracovi ztuhl úsměv na rtech.

Dnes zřejmě nikdo neměl vstávat z postele.




A/N: A pište komentáře, moc prosím. :) Další kapitoly se do konce měsíce totiž zřejmě nedočkáte...

1. Kapitola || 3. Kapitola

VIII. Koketování s pomeranči VII. Malá vítězstvíVI. Někdy se i chladná rána mění v hřejiváV. Poprvé, naposled a všechno mezi tímIV. Zpátky do minulosti, podruhéIII. Zpátky do minulosti, poprvéII. Něco je špatněI. Ocejchovaná hvězdičkaŘekni proč - úvod